Motýlek pomáhá: na útěku s miminkem
Těžkou životní zkoušku zažila rodina Maxima a Viktorie už v roce 2014, kdy začala válka na východní Ukrajině. Nepokoje v Doněcké oblasti ji vyhnaly z domova a na útěku se jim narodil syn Erik. Nejprve se zdálo, že je všechno v pořádku, radovali se z narození maminka, ale zanedlouho se dozvěděli, že má zdravotní problémy. Tehdy ještě netušili, jak moc vážné a že ovlivní život nejen malého, ale celé rodiny.
Dnes je Erikovi sedm let a je zcela odkázaný na péči rodičů. Má hluboké mentální postižení, je imobilní, rodiče od něj nikdy neslyšeli slovo máma nebo táta, ale přes všechny těžkosti má Erik obrovské štěstí, že vyrůstá v láskyplném prostředí. Svou péčí ho zahrnují nejen rodiče, ale i 13letý bratr Henadi, který už úplně sám zvládá některé ošetřovatelské úkony.
Známe rčení, že historie se opakuje, provází i tuto rodinu. Opustit svůj domov musela i letos v březnu. Rozhodnutí, že musí pryč, padlo poté, co bombový útok těžce zasáhl sousední vesnici. Ještě počkali posledních pár dnů, než Viktorie porodí třetího syna a pouhý týden po její operaci nasedli do 40 let starého žigulíka a vydali se na cestu.
Když po sedmi dnech dorazili do Prahy, auto bylo zaprášené tak, že nebylo poznat, jakou kdy mělo barvu. Vyprávěli, že silnice jsou na Ukrajině v hrozném stavu, ale co je hlavní, těch 2 300 kilometrů strastiplné cesty zvládl žigulík bez věších problémů a dovezl je do bezpečí. Nejmenší syn Leon prožil celý druhý týden svého života v autě. Erik, kterému je nejlépe vleže a jeho život ohrožuje jakékoliv prochlazení, přestál cestu také bez zdravotních komplikací, malý zázrak …
Nejprve si všichni potřebují hlavně odpočinout. Jedna laskavá rodina jim zapůjčila svůj byt, kde jsme jim nachystali potřebné věci a jídlo na začátek pobytu. Na co se těší nejvíce, je pořádně se vyspat. Táta Maxim už se ale záhy shání po práci a naplňuje tak názor, že nás Ukrajinci nepřijeli „vyjídat“, jen potřebují dostat šanci. Nejprve ale musí svůj pobyt legalizovat, a tak je doprovázím do Kongresového centra, kde po pár hodinách získají vízum a zdravotní pojištění. Policistka se ptá, kolik je jejich miminku a když zjistí, že necelý měsíc, řekne, že to je jeden z nejmladších uprchlíků, které zde viděla. Zbývá ještě zřídit bankovní účet, ale to není žádný problém, bankovní úředníci už mají po pár týdnech práce s uprchlíky praxi a občas se hodí i to, co jsem ještě nestihla zapomenout z ruštiny. Konečně se mi roky jejího učení k něčemu hodí. Společně vyřizujeme i dávky hmotné nouze, pak lékařskou péči pro děti a další potřebné záležitosti.
Netrvá to ani týden a Maxim už má brigádu a po 14 dnech nastupuje do práce na hlavní pracovní poměr. Rodina si zvyká na nové prostředí a blýská se jí na lepší časy. Oba rodiče jsou vděční za pomoc a říkají, že v Čechách žijí lidé s dobrým srdcem.
Proč vám ale příběh této rodiny, kterou životem v Čechách provázím, píšu, je to, že potřebuje i Vaší pomoc. Když svůj domov opouštěli, do zmíněného žigulíka se vešlo k pětičlenné posádce jen to nejnutnější. Chodítko, které sedmiletému Erikovi umožnilo alespoň trochu pohybu, muselo zůstat doma, stejně tak nebylo možné transportovat jeho rehabilitační kočárek.
Budu Vám vděčná, když pomůžete této rodině, která zažila tolik útrap, svým finančním příspěvkem!
Číslo sbírkového účtu našeho Krizového fondu je 2501883883/2010.
Hana Urbanová